Petrohrad Atmosféra ulic Petrohradu, s jeho klasicistními domy a paláci kolem řeky a kolem mnoha jejích vedlejších kanálů, nejlépe vynikne, když podvečerní slunce fasády barví do růžova a odleskuje se na hladině kanálů. Takže se velmi hodí, že podvečer tu trvá mnoho hodin až přes půlnoc. Co atmosféru naopak trochu kazí, že tu i z historického centra udělali město aut – takže místo po krásách města je třeba koukat po provozu a při procházce každých padesát metrů zastavit a minutu čekat na semaforu. Ermitáž Tak jako v Paříži je povinný Louvre, tak tady je samozřejmě povinná Ermitáž. Plochou jen mírně menší než Louvre, počtem obrazů prý dokonce největší. Kolem Petrohradu Z Petrohradu jsem si nejprv odskočil na východ, podívat se na Ladožské jezero. Na strategickém místě, na ostrově těsně u…

Při přejezdu hranice jsem opět zažil pěkný kontrast. Na estonské straně všechno načinčané, město i pevnost se vysloveně těší na turisty, v hraniční řece se koupou děti, sluníčko svítí. Na ruské straně mostu ostnaté dráty a parkoviště kamionů, k ruskému hradu se dá dostat jen velkou oklikou kolem toho všeho.

Čekal jsem, že Estonsko se od Lotyšska bude lišit jen jménem a jazykem – ale rozdíl je překvapivě větší. Prvním rozdílem jsou už silnice – v Lotyšsku jsou vedlejší pískové, tady všude nový asfalt, plus často nové cyklostezky. A celkový dojem je tu už takový skandinávský – většina domků opravená, velká část dřevem pobitá ve skandinávském stylu, kolem čisto a posečené zahrádky. V noci už je světlo i po půlnoci. Všude klid, jede se přírodou, počasí, které je podle místních prý na červen nadprůměrné, kopečky jen krátké – ideální na pohodovou výletní cyklistiku. Nejprv jsem tu zdolal nejvyšší horu Pobaltí Suur Munamägi (i tam byl dojem skandinávský: oproti Bělorusům tu mají ten kopeček pěkně upravený, s krásnou novou rozhlednou i s výtahem – ale ta je taky pořádně zpoplatněná). Pak…

Lotyšsko jsem projel po jeho východním okraji, stranou většiny větších měst (ne, že by jich v Lotyšsku bylo mnoho). Takže podobná krajina jako v Litvě, jen těch jezer směrem od jihu ubývá, ale na severu to vynahradí poslední jezero u Aluksne. V Daugavpilsu jsem se zastavil ve velké barokní pevnosti ve stylu Terezína, která byla evidentně aktivně využívána ještě nedávno sovětskou armádou. V pevnosti se stále bydlí, obecní budovy město pomalu rekonstruuje. Posledním městem před hranicí je Aluksne na břehu zmiňovaného jezera. Cestou tam se mi vůbec poprvé na kole přetrhl řetěz, možná kvůli nepříliš odborné instalaci v Kyjevě, samozřejmě navíc těsně před blížící se velkou deštivou frontou. Ale jinak kolo zatím drží, přestože na Ukrajinských cestách hned první týden upadla půlka předního blatníku, šroub nosiče a urval se závěs…

Hned za hranicí je znát opravdu výrazně hustší osídlení a jen kousek od hranice je Vilnius, živé a útulné město se spoustou památek.

První postřehy z Běloruska: lepší cesty než na Ukrajině, zdvořilejší celníci, upravenější města i vesnice, …

Aby bylo rozloučení s Ukrajinou stylové, nemohl jsem minout místo, které sever Ukrajiny proslavilo po celém světě - Černobyl.

Z Oděsy jsem se vydal kolem Bugu (jiný Bug než přes který jsem jel v Polsku, ale pramení blízko u sebe) přímo do jádra Ukrajiny. S tím jádrem doslova.

Na jihovýchodním cípu moldavské hranice se Dněstr rozlévá do široké zátoky, která tak odřezává jižní cíp Ukrajiny kolem Izmailu od zbytku země.

Moldávie se zprvu moc neliší od Rumunska – jazykem i krajinou. Směrem ke Kišiněvu ale začne přibývat vinic, ovocných sadů i ruštiny. Příjemný detail skýtající osvěžení pro cyklisty je, že v každé vesnici udržují tradiční studny s rumpálem – a evidentně je mnozí ještě každodenně používají. Zastavil jsem se v místní turistické oblasti, v údolí vesnic Trebujeni a Butuceni, které je jako zelená soutěska na dně hliněného zářezu do okolní roviny. Místní tu obdivují vykopávky a pozůstatky od dháckých, přes mongolské až po moldavské klášterní. Mě jako projíždějícího spíš zaujalo, že jsou to asi jediné vesnice, kde jsem viděl domky kvůli turistům pěkně opravené. Přímá cesta mě vedla přes Podněstří, poslední žijící kus sovětského svazu, reálně s vlastní armádou, měnou atd., přežívající díky ruským posádkám, s ekonomikou nejspíš zahrnující pašování…