Ukrajinou jsem se dostal neplánovaně daleko na východ, takže Rumunsko teď spíš jen škrtám. Karpatské kopce vystřídala zemědělská černozemě, jen mírně zvlněná. Trik je ale v tom, že cesty tu plánovali nikoliv údolími, jako u nás, ale zkrátka přímo rovně, přes ty vlny – takže šlapat se i tak musí. Zastavil jsem se v Suceavě, bývalém hlavním městě historické Moldávie, kde z té doby zůstala sídelní pevnost. Z mnoha místních klášterů jsem se podíval na ten v Probotě – stále obehnaný mohutnou zdí a stále obydlený setrami. Směrem k Moldavské hranici se objevují rozsáhlé pastviny, sem tam pole, kde člověk potká jen baču s kravami, koňmi a jejich ostré pastevecké psy. Praktický poznatek: když se taková krajina táhne 20 km do dáli, není dobrý nápad jen tak zkusit zkratku naslepo…

Z Ubľy jsem proklouzl přes hranici na Podkarpatskou Ukrajinu. A i těch pár kilometrů opravdu udělá rozdíl.

Tak jsem si po vzoru šneků za záda sbalil malou domácnost, v práci řekl ať mě pár dní nečekají, naposledy se rozhlédl po Smíchovu, po Praze a vyrazil. Zatím dobrý…