Petrohrad
Atmosféra ulic Petrohradu, s jeho klasicistními domy a paláci kolem řeky a kolem mnoha jejích vedlejších kanálů, nejlépe vynikne, když podvečerní slunce fasády barví do růžova a odleskuje se na hladině kanálů. Takže se velmi hodí, že podvečer tu trvá mnoho hodin až přes půlnoc. Co atmosféru naopak trochu kazí, že tu i z historického centra udělali město aut – takže místo po krásách města je třeba koukat po provozu a při procházce každých padesát metrů zastavit a minutu čekat na semaforu.
Ermitáž
Tak jako v Paříži je povinný Louvre, tak tady je samozřejmě povinná Ermitáž. Plochou jen mírně menší než Louvre, počtem obrazů prý dokonce největší.
Kolem Petrohradu
Z Petrohradu jsem si nejprv odskočil na východ, podívat se na Ladožské jezero. Na strategickém místě, na ostrově těsně u odtoku Něvy z jezera, tu stojí pevnost a také carské vězení Šlisselburg, nebo rusky Oříšek. Kdyby se Rusové trochu snažili, tak to tu musí být turistická bomba: slabou hodinku autem od pětimilionové metropole je tu všechno: pevný hrad, silný příběh jak malý ostrůvek byl tím posledním, co bránilo Němcům za války uzavřít obklíčení Petrohradu, stašidelné vězení (zvlášť v depresivní zimě to tu muselo být silné kafe), výlet na ostrov lodičkou, největší jezero v Evropě… Jenže Rusové se moc nesnaží, takže tu vládne komorní atmosféra výspy na konci světa.
Chvíli jsem myslel, že Ladožské jezero je nejvýchodnější bod výletu, ale mapa říká, že Čerkasy byly východněji.
U jezera jsem se obrátil zpět a po pobřeží se vydal z Petrohradu na sever k Vyborgu. Ve Vyborgu zpod nánosů prachu jen sem tam probleskuje že když to tu ještě bylo finské Viipuri, nejspíš to tu žilo. Otevřené moře se tu pomalu ztratilo za bariérou ostrovů, poloostrovů a ostrůvků – a znovu vidět bude v zásadě až v Helsinkách.
