Čekal jsem, že Estonsko se od Lotyšska bude lišit jen jménem a jazykem – ale rozdíl je překvapivě větší. Prvním rozdílem jsou už silnice – v Lotyšsku jsou vedlejší pískové, tady všude nový asfalt, plus často nové cyklostezky. A celkový dojem je tu už takový skandinávský – většina domků opravená, velká část dřevem pobitá ve skandinávském stylu, kolem čisto a posečené zahrádky. V noci už je světlo i po půlnoci. Všude klid, jede se přírodou, počasí, které je podle místních prý na červen nadprůměrné, kopečky jen krátké – ideální na pohodovou výletní cyklistiku. Nejprv jsem tu zdolal nejvyšší horu Pobaltí Suur Munamägi (i tam byl dojem skandinávský: oproti Bělorusům tu mají ten kopeček pěkně upravený, s krásnou novou rozhlednou i s výtahem – ale ta je taky pořádně zpoplatněná). Pak…

Lotyšsko jsem projel po jeho východním okraji, stranou většiny větších měst (ne, že by jich v Lotyšsku bylo mnoho). Takže podobná krajina jako v Litvě, jen těch jezer směrem od jihu ubývá, ale na severu to vynahradí poslední jezero u Aluksne. V Daugavpilsu jsem se zastavil ve velké barokní pevnosti ve stylu Terezína, která byla evidentně aktivně využívána ještě nedávno sovětskou armádou. V pevnosti se stále bydlí, obecní budovy město pomalu rekonstruuje. Posledním městem před hranicí je Aluksne na břehu zmiňovaného jezera. Cestou tam se mi vůbec poprvé na kole přetrhl řetěz, možná kvůli nepříliš odborné instalaci v Kyjevě, samozřejmě navíc těsně před blížící se velkou deštivou frontou. Ale jinak kolo zatím drží, přestože na Ukrajinských cestách hned první týden upadla půlka předního blatníku, šroub nosiče a urval se závěs…

Hned za hranicí je znát opravdu výrazně hustší osídlení a jen kousek od hranice je Vilnius, živé a útulné město se spoustou památek.

První postřehy z Běloruska: lepší cesty než na Ukrajině, zdvořilejší celníci, upravenější města i vesnice, …

Aby bylo rozloučení s Ukrajinou stylové, nemohl jsem minout místo, které sever Ukrajiny proslavilo po celém světě - Černobyl.

Z Oděsy jsem se vydal kolem Bugu (jiný Bug než přes který jsem jel v Polsku, ale pramení blízko u sebe) přímo do jádra Ukrajiny. S tím jádrem doslova.

Na jihovýchodním cípu moldavské hranice se Dněstr rozlévá do široké zátoky, která tak odřezává jižní cíp Ukrajiny kolem Izmailu od zbytku země.

Moldávie se zprvu moc neliší od Rumunska – jazykem i krajinou. Směrem ke Kišiněvu ale začne přibývat vinic, ovocných sadů i ruštiny. Příjemný detail skýtající osvěžení pro cyklisty je, že v každé vesnici udržují tradiční studny s rumpálem – a evidentně je mnozí ještě každodenně používají. Zastavil jsem se v místní turistické oblasti, v údolí vesnic Trebujeni a Butuceni, které je jako zelená soutěska na dně hliněného zářezu do okolní roviny. Místní tu obdivují vykopávky a pozůstatky od dháckých, přes mongolské až po moldavské klášterní. Mě jako projíždějícího spíš zaujalo, že jsou to asi jediné vesnice, kde jsem viděl domky kvůli turistům pěkně opravené. Přímá cesta mě vedla přes Podněstří, poslední žijící kus sovětského svazu, reálně s vlastní armádou, měnou atd., přežívající díky ruským posádkám, s ekonomikou nejspíš zahrnující pašování…

Ukrajinou jsem se dostal neplánovaně daleko na východ, takže Rumunsko teď spíš jen škrtám. Karpatské kopce vystřídala zemědělská černozemě, jen mírně zvlněná. Trik je ale v tom, že cesty tu plánovali nikoliv údolími, jako u nás, ale zkrátka přímo rovně, přes ty vlny – takže šlapat se i tak musí. Zastavil jsem se v Suceavě, bývalém hlavním městě historické Moldávie, kde z té doby zůstala sídelní pevnost. Z mnoha místních klášterů jsem se podíval na ten v Probotě – stále obehnaný mohutnou zdí a stále obydlený setrami. Směrem k Moldavské hranici se objevují rozsáhlé pastviny, sem tam pole, kde člověk potká jen baču s kravami, koňmi a jejich ostré pastevecké psy. Praktický poznatek: když se taková krajina táhne 20 km do dáli, není dobrý nápad jen tak zkusit zkratku naslepo…

Z Ubľy jsem proklouzl přes hranici na Podkarpatskou Ukrajinu. A i těch pár kilometrů opravdu udělá rozdíl.