Příhraničí
Z Ubľy jsem proklouzl přes hranici na Podkarpatskou Ukrajinu. A i těch pár kilometrů opravdu udělá rozdíl:
- Prudce se zvýšil podíl starých, ale často naleštěných Žigulíků, starých Kamazů a Zilů a koňských povozů – třeba i s osmiletým vozkou a nákladem deseti jeho kamarádů.
- Dvě základní konstrukční složky silnic jsou díry a prach. Evidentně i v ukrajinských měřítcích je to nezvyk – zastavilo mě auto z Kyjeva a ptali se, jestli jedou správně, že na hlavní cestu je to nějaké moc rozbité… Odvětil jsem, že to je ta jediná a tudíž nejlepší cesta, co tu vede…
- To znamená, že se nejezdí vlevo ani vpravo, ale obezřetným slalomem mezi většími dírami. Pro cyklistu příjemný důsledek je, že aut je málo, jedou obezřetně a ne moc rychleji než kolo.
- Nedá se tu ztratit: na většině míst vede jen jedna cesta rovně od horizontu k horizontu, odbočit není kam.
- Místo aut jsou na cestách třeba krávy a kozy, nebo tlupy dětí, z nichž každé si musí plácnout s projíždějícím cyklistou; ty drzejší by pak od turisty ještě rády cukriky a děngy.
- Zatím si i jinak užívám pocit turisty ze západu – třeba v hospodě jsem se rozšoupl a dal si boršč, pečivo, vareniki, pití, i se spropitným za 55 hřiven (45 korun).
- K tomu zatím milí místní, kteří jsou buď trpěliví s mým jazykem „slovanský univerzál mix“, nebo, jako např. jedna babka z kozou, se rovnou zeptají z které části Prahy jsem a začnou mluvit česky.
Ale ten hlavní dojem je cesta údolími kolem řek, s vrcholky Karpat (tady nižšími) pokrytými listnatými lesy, zvedajícími se ze všech stran. A k tomu to ideální počasí…
Sinevir a Rachiv
Kousek dál na východ se kopce zvedají a chudou zemědělskou krajinu vystřídá krajina pastevecko-turistická kolem Sineviru (taková místní Šumava). V téhle oblasti je i Koločava, ale to je jen past na české turisty, samotné městečko tu patří k těm ošklivějším a místní turisti míří do Sineviru a okolí.
Přírodovědecké okénko: v kaluži za Koločavou jsem našel několik čolků. Kousek dál i mloka, ale ten nečekal na foťák.
Podobně jako Sinevir i Rachiv má svou přírodní rezervaci a působí „bohatším“, víc turistickým (a dražším) dojmem než slovenské příhraničí.
Černohorský hřeben
Za první republiky se prý říkalo „od Aše až po Jasinu, máme naší domovinu; od Jasiny do Aše, republika je naše“. Tak teď mi zbývá dojet se podívat ještě do té Aše.
Z Jasiny přes Jablunický (nikoliv Jablunkovský) průsmyk jsem se dostal na severní stranu parku kolem Hoverly, nejvyšší hory Ukrajiny, a nemohl jsem si nechat ujít ten rozhled z téhle bývalé hraniční hory. Se svým výběrem mezi cyklistickými botami a sandálky jsem sice nebyl špičkově horolezecky vybaven, ale když jsem pak potkával místní včetně dětí v lehkých plátěnkách bez ponožek, v tenké teplákové soupravě, jak šlapou sněhovým polem a zpoza hory se na ně žene studený vítr a déšť, poznal jsem, že se svými uzavřenými botami s alespoň nějakou podrážkou a nepromokavým oblečením tu dnes opravdu nejsem nejstatečnější.
Shora je krásně vidět, jak je to tu uprostřed Karpat, další a další hřebeny se odtud táhnou do všech směrů, až na Slovensko (i když přímo Slovenský kopec jsem žádný nepoznal) a do Rumunska (tam jsem pár kopců přímo vyfotil).
Hledání Rumunska
Pokračoval jsem do osamocené oblasti za Putylou, bezpečně odřízlé od zbytku Ukrajiny karpatskými hřebeny a od zbytku světa hranicí s Rumunskem. Ráno zbývalo jen sjet z kopců dolů na hranici a přejít.
Jenže pohraničník, pro kterého jsem byl na osamocené vartě jediným rozptýlením ten den, mi s úsměvem vysvětlil, že i když podle internetu je přechod Ruska-Ulma funkční, v reálu je uzavřený. Důvod nezná. Další přechod o den cesty dál je taky uzavřený. Takže je třeba popojet si skoro o dva dny dál.
K vysvětlení těch vzdáleností: vzdušnou čarou je to kousek, ale od hranice je třeba se vrátit přes dva hřebeny po rozbitých šotolinových cestách do vnitrozemí, tam se posunout o potřebnou vzdálenost a opět cestovat zpět k hranici.
V takové chvíli jsem rád, že si můžu říct vremja u meňa jesť…
Nakonec přejíždím hranici do Rumunského Siretu. Dost mimo zamýšlenou trasu a vracet se mi nechce, takže prý pěknou oblast kolem Gura Humorului možná někdy příště…
Tak jak tu píší na výjezdech z měst: Щасливої дороги.