Pořád rovně po pobřeží, přes ostrovy Usedom a Wolin sevřené mezi mořem na severu a lagunami při ústí Odry na jihu, jsem se dostal do Svinoústí. Ani tady nemají mosty, ale městský přívoz tu vozí zdarma. Tam jsem to stočil na jih po polsko-německé hranici na Odře, takže jsem dojel do hluboko na Odře zasutého přístavního města Štětína. Polskem jsem projel jen krátce, přímo na Oderskou cyklostezku zpátky na německé straně řeky. A taky jsem tu konečně nakoupil zásoby za příjemné ceny.

Poté, co jsem se namlsal v bohatém Dánsku, působil Rostock skutečně východoněmecky: průmyslový přístav, infrastruktura víc pro auta než lidi, paneláková sídliště.

Do Kodaně Lodí jsem přijel do Helsingoru, který se na rozdíl od švédské strany pyšní mohutnou pevností. Cestou přes jih Švédska postupně mizely severské dřevěné domky a nahrazovaly je hrázděné a cihlové a tady v Dánsku se tenhle hanzovní styl projevuje naplno. Hned v Helsingoru je kromě pevnosti krásně zachované poměrně rozsáhlé staré město se spoustou takových středověkých domků – to ve Skandinávii nebylo. Naopak v Dánsku je centrum se zachovalými a opravenými historickými domky v každém městečku a vesnici. Další, co tu mají, je infrastruktura pro cyklisty ještě vychytanější než ve Skandinávii. Do obytných čtvrtí se tu člověk autem dostane jen z jedné strany, ale pěšky a na kole ze všech stran, navíc po cyklostezkách, které cyklistu samy pohodlně provedou přes všechny křižovatky. Takže jednak je v obytné čtvrti…

Od Norské pohraniční pevnosti Fredriksten jsem jel kolem dlouhých jezer Bullaresjön až k další pevnosti, Bohus, kterou ukořistili Švédi a poté strážila hranici ze švédské strany. Mimochodem, co se týče jezer, v zásadě od Běloruska až sem do Švédska jsem mohl prakticky každý den zastavit u jezera nebo alespoň řeky a koupat se v průzračné vodě. Švédsko je poslední takový bod před Dánskem, kde už jsou jen rybníky kachňáky a brčálníky, jako u nás. A pak dál do Göteborgu, kde jsem si mimo jiné s dalšími návštěvníky – malými dětmi – prolezl lodičky v místním námořním muzeu. Směrem na jih od Norska se zvolna objevují se vymoženosti jako čerstvé pečivo, postupně klesají ceny (bohužel ale daleko pomaleji, než by se mi líbilo), a naopak mi tu rychle rostly teploty. Nakonec…

Nordland Vystoupil jsem z lodi v Harstadu a vydal se dolů přes kraj Ofoten. Před časem jsem tu už byl vedle na Lofotech. A zatímco tenkrát jsem měl dojem, že tady za polárním kruhem už je ten pravý divoký sever, teď při příjezdu z Laponska a od Nordkappu jsem měl spíš pocit, že to už je ta pravá pohodlná civilizace – každou chvíli vesnice a obchod, místo sobů ovce, koně a traktory (i Zetor), na lukách tráva. Ještě ten den jsem se svezl lodí znovu (přívozem) a opět se osvědčila bezhotovostní strategie z Běloruska: tady sice nejezdí přívoz zadarmo, ale když jsem si až na molu uvědomil, že v hotovosti mám jen Eura (karty tu jinak berou všude; dokonce i na té malé loďce venkovského přívozu mají terminál – jenže…

Z Finska do Norska Mezi severním Finskem a Norskem bych ani nečekal výrazný rozdíl, a přeci je přechod hranice znát – ve Finsku tady na severu je už jen pár zastrčených samot a sobích farem na každých 100×100 km, jinak vše, co tu je, je připraveno jen pro turisty – ukázková hlavní silnice a pár zastávek kolem ní. V Norsku je to méně nakašírované – silnice obyčejnější, sobi jen divocí a chovají se tu ovce, koně, jezdí tu traktory. Pak se krajina zásadně mění kolem pobřeží, ke kterému jsem dojel v Lakselvu. Poslední stromy zmizely, zůstaly zelené útesy kolem fjordu, na nich tmavomodrá jezírka a výš zbytky sněhu, pod nimi zelenomodré moře. Jedu na sever… Nordkapp je v Evropě nejsevernější místo dosažitelné suchým kolem, 71°10′21″ severně, dál už to nejede.…

Rovaniemi tu funguje jako start pro turisty všeho druhu mířící za polární kruh – ten je 8 km za městem a postavili na něm komerční Santa Clausovu vesničku, kde hrají koledy a u každé chatky mají umělý stromek i v létě. Dál za polárním kruhem už žádné větší město není (pokud člověk nebere velikost podle plochy, např. vesnice Inari má katastrálně 17 333 km²) a ta malá mají stokilometrové rozestupy. Pokud někdo hledá samotu, mohu doporučit. V zásadě tu nic není, jen stromy a voda, občas komáři a ovádi – a přesto je tu nějakým způsobem strašně krásně a hrnou se sem za tím kolony karavanů. Snad z toho na fotkách zbyde alespoň náznak. Teoreticky platí, že zatímco v severním Norsku od moře pořád prší, Finsko je jednou z nejsušších oblastí Evropy.…

Přejezd hranice opět znamená kontrast. Až k hraničnímu přechodu je dotažená cyklostezka, po které jezdí dědové na kolečkových běžkách, vesnice jsou najednou upravené, zanedbané průmyslové areály zmizely, po silnici jezdí hybridní Toyoty.

Petrohrad Atmosféra ulic Petrohradu, s jeho klasicistními domy a paláci kolem řeky a kolem mnoha jejích vedlejších kanálů, nejlépe vynikne, když podvečerní slunce fasády barví do růžova a odleskuje se na hladině kanálů. Takže se velmi hodí, že podvečer tu trvá mnoho hodin až přes půlnoc. Co atmosféru naopak trochu kazí, že tu i z historického centra udělali město aut – takže místo po krásách města je třeba koukat po provozu a při procházce každých padesát metrů zastavit a minutu čekat na semaforu. Ermitáž Tak jako v Paříži je povinný Louvre, tak tady je samozřejmě povinná Ermitáž. Plochou jen mírně menší než Louvre, počtem obrazů prý dokonce největší. Kolem Petrohradu Z Petrohradu jsem si nejprv odskočil na východ, podívat se na Ladožské jezero. Na strategickém místě, na ostrově těsně u…

Při přejezdu hranice jsem opět zažil pěkný kontrast. Na estonské straně všechno načinčané, město i pevnost se vysloveně těší na turisty, v hraniční řece se koupou děti, sluníčko svítí. Na ruské straně mostu ostnaté dráty a parkoviště kamionů, k ruskému hradu se dá dostat jen velkou oklikou kolem toho všeho.