Norsko

Nordland

Vystoupil jsem z lodi v Harstadu a vydal se dolů přes kraj Ofoten. Před časem jsem tu už byl vedle na Lofotech. A zatímco tenkrát jsem měl dojem, že tady za polárním kruhem už je ten pravý divoký sever, teď při příjezdu z Laponska a od Nordkappu jsem měl spíš pocit, že to už je ta pravá pohodlná civilizace – každou chvíli vesnice a obchod, místo sobů ovce, koně a traktory (i Zetor), na lukách tráva.

Ještě ten den jsem se svezl lodí znovu (přívozem) a opět se osvědčila bezhotovostní strategie z Běloruska: tady sice nejezdí přívoz zadarmo, ale když jsem si až na molu uvědomil, že v hotovosti mám jen Eura (karty tu jinak berou všude; dokonce i na té malé loďce venkovského přívozu mají terminál – jenže tam fungují jen norské karty) a ty jsem převozníkovi nabídl, tak mě vzal radši zadarmo. Na loďce si ke mně navíc přisedl nějaký místní strejda a jen tak mi nabídl, ať přespím u něj na zahradě na krásném místě u jezera. Prý před pár dny nechal takhle přespat někoho, kdo jede na kole kolem světa. Druhý den jsem jel velkým přívozem a tam mne pro změnu oficiálně zkasírovali, specielně ke mně zavolali chlapíka s terminálem a ten mi jako cyklistovi vystavil účtenku na 0 korun a jel jsem zas zdarma (nepochopil jsem, proč tedy byla ta účtenka tak důležitá…).

Krajina se tu skládá z hlubokých rozeklaných fjordů (otevřené moře je až někde 50 a víc km vzdušnou čarou na západě, takže se nijak neliší, co je formálně ostrov a co už pevnina) a jezer, kolem kterých se do výšky běžně přes 1000m tyčí ostré hory ve tvaru žraločích zubů. Je to i ráj rybářů, ryby jsou jednak vidět prostým okem díky čisté vodě v jezerech i řekách, jednak slyšet jak každou chvíli nějaká lapne po mouše.

Trondheim

V okolí Trondheimu už Norsko působí domácky: na pastvinách kromě ovcí i krávy, jsou tu pole s obilím, rostou tu kopřivy… A začaly konečně zrát ty borůvky, kolem kterých jezdím už od Finska. Také ale houstne zástavba kolem zajímavých míst, takže už je zas těžší najít volné místečko na táboření třeba u jezera. A bohužel Norové sami taková místečka pro turisty nepřipravují, jako to bylo ve Finsku.

Samotný Trondheim je třetí největší v Norsku, ale je to spíš jen takové okresní městečko.

U Trondheimu jsem opustil fjordy a pokračoval na jih do vnitrozemí přes hřebeny Dovrefjellu. To je taková místní Šumava, ve které prý žijí i (z Grónska dovezení) pižmoni. Ty jsem ale neviděl. Vlastně jsem viděl jen tak dva metry před sebe, protože do hor padl jako peřina norský mrak. Z mraku jsem vyjel do krásného sluníčka až na úplném vrcholu cesty, na náhorní plošině za osadou Hjerkinn, abych se do něj krátce na to zas ponořil.

O něco víc jsem se pak mohl rozhlížet cestou údolím řeky Gudbrandsdalslagen a pak v údolí řeky Otta, která se ve svém údolí rozlévá do asi 40 km dlouhého jezera Vågåvatn.

Jotunheimen

Nad řekou Otta jsem měl v cestě nejvyšší norské pohoří Jotunheimen. Cesta do hor nejdřív dlouze a pozvolna stoupá údolím kolem řeky ve stínu okolních štítů. Nahoře pak, místo nějakého sedla z kterého by byl rozhled, je opět rozsáhlá náhorní téměř-plošina. Takže abych mohl vyfotit rozhled kolem, musel jsem na kopec Prestesteinshogdi, který je tu jeden z nižších, ale stojí šikovně uprostřed – jen tak jsem zahlédl i špičku nejvyšší hory Galdhopiggen.

Dolů z hor je naopak ostrý sjezd serpentinami až do údolí řeky Fortundaselva, která se na konci rozlévá v jezero Eidsvatnet a to se zas vlévá do špičky fjordu Lustrafjorden.

Bludištěm fjordů

Kolem fjordu Lustrafjorden jsem jel po krásné, rovné silničce bez provozu, zatímco se do údolí fjordu opíralo večerní sluníčko. Takže nakonec jsem se nečekaně i v Norsku koupal v moři – krásný večer, nikdo kolem, voda teplá a navíc takhle hluboko ve fjordu skoro vůbec slaná (i pít by se dala), takže žádný problém s odsolením. Dokonce jak se tu do svahů opírá sluníčko, pěstuje se tu všemožné ovoce na stromech i keřích. Zdejší fjordy jsou asi nejpříjemnější kout Norska.

Přes bludiště fjordů Lustrafjorden, Barsnesfjorden, Sogndalsfjorden, Sognefjorden a Aurlandsfjorden jsem se pohyboval přískoky vždy přes kopec nebo tunely k sousednímu fjordu, kolem pobřeží najít odkud jede loď mým směrem a pak lodí. Nebylo to tak jednoduché, jak to zní – chtěl jsem do Flamu, ale ať bych se vydal okolo fjordů západně nebo východně, klidně i velkou oklikou, vždycky bych skončil u nějakého tunelu, kde je vjezd kol zakázán (např. v jednom protože má 24 km). Některé takové tunely se dají objet velkou oklikou přes hory, ale skončí se u dalšího tunelu. Pak to jde lodí, ale některé jsou turistické expresy co kola neberou, některé staví cestou z Flamu ale ne cestou tam, jiné zastavují v přístavu jen po telefonické objednávce den předem. Je třeba najít i v kterém městečku by zrovna daná loď mohla stavět – ale jízdní řád v přístavech zpravidla chybí. Nakonec jsem lodí jel z Ornes a podruhé z Leikangeru do Flam. V té druhé se rozbil terminál a vypadalo to, že se opět svezu zdarma – bohužel během cesty mi průvodčí radostně oznámil, že ho spravil.

Rallarvegen

V malinkém městečku Flam zuří turistické peklo – na malém prostůrku se koncentrují turisti přijíždí velkými loděmi i vlakem. I samotný vlak je turistická past – inzerovaný jako trať s nejkrásnějšími vyhlídkami v Norsku, ale jak jsem později viděl, ta nejkrásnější trať dnes leží pod sněhem a nová trať vede skrz dlouhé tunely a skrz tubusy z vlnitého plechu, takže turisti nejspíš nevidí nic. Z Flamu ale stoupá Rallarvegen, vyhlášená horská cyklostezka. Začátek cesty je ještě turistický – turisty zde vlakem vyvezou na kopec, tam lidem co evidentě roky neseděli na kole půjčí erární kolo a nechají je sjet v davu 900 výškových metrů šílenými serpentinami po rozbité štěrkové cestě. Když jsem ty turisty viděl, zajímalo by mě, jakou tu mají úmrtnost. Za tímhle bodem se ale trasa zklidní a člověk pochopí, proč je stezka vyhlášená, a to dokonce i když mi nevydrželo překrásné počasí z předchozích dní. Místy je ale taky náročná – já a hlavně můj nosič jsme tu zavzpomínali na Karpatské cesty. Navíc oproti Karpatům jsem tu musel ponořit do sněhu nejen boty, ale i kola. Z konce stezky mě pak čekalo pozvolné klesání skoro až do Osla.

Oslo

Cestou k Oslu mizí kopce, v horkém počasí do kterého jsem vjel je ale příjemné, že zůstávají jezera. Nejbližší větší je Tyrifjorden, které je tak v letním počasí jednou velkou rekreační základnou pro Oslo – právě tady vrah v roce 2011 střílel do dětí.

Na hlavní město není Oslo až tak velké, zato drahé. Ani nějak starých historických budov tu není tolik, možná kvůli požárům, možná protože hlavním městem nebylo vždy. Zato se centrum pyšní architekturou moderní. Nad centrem se tyčí hrad, který dodnes aktivně používá armáda.

Z Osla jsem pokračoval na jih údolím řeky Glomma, mimo jiné kolem pevnosti Fredriksten v Haldenu, až do první světové střežící hranici se Švédskem.