Provence-Alpes-Côte d’Azur Kolem pobřeží jsem dojel do Marseille. Velká část Marseille působí špinavým dojmem a jako město, kde by se na spoustě míst člověk bál i opřít to kolo. Laťku nastavilo už okolí při příjezdu, kde jsou běžně v roklích kromě ostatních odpadků shozená ohořelá auta a skůtry, asi kradené. Za vidění stojí okolí přístavu v centru. Dojem jsem si spravil na jihovýchod od Marseille, kde rozeklané útesy se subtropickým porostem a krásnými výhledy na moře v rezervaci Calanques vypadají přesně tak, jak by si člověk představoval romantické středomoří. Projel jsem i Toulon, kde ale z historického centra zbylo k vidění málo, zato je tam rozsáhlá námořní a ponorková základna. Krásné vyhlídky i centrum nabízí nenápadné městečko Bormes-les-Mimosas. V Saint-Tropez stále mají známou četnickou stanici (je v ní filmové muzeum),…

Grand Est & Burgundsko-Franche-Comté Z Lucemburska jsem zamířil přímo na jih. Mohl jsem tak využít cesty a cyklostezky vedoucí po břehu řek Mosely, le Coney, Vosgézského kanálu a dál kolem Saôny a pozorovat lodě německých a holandských turistů-důchodců, plavících se po kanálech v opačném směru. Tímhle směrem jsem se dostal až do Besançonu, s mohutnou pevností nad ohybem řeky Doubs. Tam jsem se rozhodoval, jestli dál jet přes cíp Švýcarska, nebo údolím řek na jihozápad. Nad Švýcarskou Jurou ukazovala předpověď týden deště, tak vyhrál jihozápad. Auvergne-Rhône-Alpes & Provence-Alpes-Côte d’Azur Tak jsem se přes kraj rybníků dostal na soutok Saôny a Rhôny, do Lyonu. V Lyonu je dole u řek jak středověká čtvrť, tak typické francouzské bulváry a na to celé je vyhlídka buď ze severní čtvrti Canuts, nebo z trosek…

Hauts de France & Grand Est Za hranicí Belgie přibylo otevřené krajiny, polí, pastvin a lesů. Krajina se zvlnila – ale kopce zatím zůstaly většinou nízké. Domky z cihel, typické na pobřeží, v zapadlých vesnicích čím dál víc nahrazovaly kamenné domky jak vystřižené z typických obrázků francouzského venkova. Krajinou se kroutí řeka Máza, momentálně na většině míst plná po okraj, a podél ní jsem pokračoval na jihovýchod, podél hranic s Belgií. Tím pádem postupně přibývalo i betonových pevnůstek v polích. Projel jsem i kolem mohutné pevnosti z prusko-francouzské války v Sedanu a pozůstatků další v Douaumontu na hřebeni nad Verdunem. Lucembursko Abych se vyhnul zaplaveným oblastem, přijel jsem do Lucemburku od jihu, přímo do hlavního města. Některé rozdíly oproti Francii byly vidět hned na hranici: dražší auta, pravděpodobně levnější benzín…

Do Belgie jsem se oficiálně kvůli nejnovější úpravě Covidových omezení z Nizozemska neměl dostat – ale vzhledem k tomu, že třeba v Putte vede hranice prostředkem náměstí, stačilo vmísit se mezi chodce, kteří zrovna šli přes hranici třeba pro nákup. Belgie se ukázala jako daleko méně načinčaná, než Holandsko. I v samotném Bruselu mají nazdobené a pozlacené jen centrální náměstí, naopak rozsáhlá jsou oprýskaná předměstí a průmyslové zóny. Místo větrných mlýnů jsem tak natrefil na Bruselském předměstí hned na dvě elektrárny. A třeba v Casteu na obří základnu a nejvyšší velení NATO, ale tu jsem se raději ani fotit nepokoušel. Výletům na kole nepomáhá ani to, že chybí holandské cyklostezky, celá severní půlka Belgie je téměř nepřerušená zástavba, zbývající malé kousky přírody jsou oplocené. A jih Belgie byl zrovna zaplavený.…

Letos jsem si říkal, že po více jak roce s Covidem, zakončeném symbolicky moravským tornádem, bylo rozruchu dost a bylo by tedy vhodné jako začátek dovolené vybrat nějaké místo obecně považované za nevzrušivé, až nudné. Třeba Belgii. K ní bych se přiblížil přes Německo nudně vlakem. Toto předsevzetí se pokazilo už na startu: den před odjezdem západ Německa, Belgii a Lucembursko zasáhly stoleté povodně.