Do Kodaně Lodí jsem přijel do Helsingoru, který se na rozdíl od švédské strany pyšní mohutnou pevností. Cestou přes jih Švédska postupně mizely severské dřevěné domky a nahrazovaly je hrázděné a cihlové a tady v Dánsku se tenhle hanzovní styl projevuje naplno. Hned v Helsingoru je kromě pevnosti krásně zachované poměrně rozsáhlé staré město se spoustou takových středověkých domků – to ve Skandinávii nebylo. Naopak v Dánsku je centrum se zachovalými a opravenými historickými domky v každém městečku a vesnici. Další, co tu mají, je infrastruktura pro cyklisty ještě vychytanější než ve Skandinávii. Do obytných čtvrtí se tu člověk autem dostane jen z jedné strany, ale pěšky a na kole ze všech stran, navíc po cyklostezkách, které cyklistu samy pohodlně provedou přes všechny křižovatky. Takže jednak je v obytné čtvrti…

Od Norské pohraniční pevnosti Fredriksten jsem jel kolem dlouhých jezer Bullaresjön až k další pevnosti, Bohus, kterou ukořistili Švédi a poté strážila hranici ze švédské strany. Mimochodem, co se týče jezer, v zásadě od Běloruska až sem do Švédska jsem mohl prakticky každý den zastavit u jezera nebo alespoň řeky a koupat se v průzračné vodě. Švédsko je poslední takový bod před Dánskem, kde už jsou jen rybníky kachňáky a brčálníky, jako u nás. A pak dál do Göteborgu, kde jsem si mimo jiné s dalšími návštěvníky – malými dětmi – prolezl lodičky v místním námořním muzeu. Směrem na jih od Norska se zvolna objevují se vymoženosti jako čerstvé pečivo, postupně klesají ceny (bohužel ale daleko pomaleji, než by se mi líbilo), a naopak mi tu rychle rostly teploty. Nakonec…

Nordland Vystoupil jsem z lodi v Harstadu a vydal se dolů přes kraj Ofoten. Před časem jsem tu už byl vedle na Lofotech. A zatímco tenkrát jsem měl dojem, že tady za polárním kruhem už je ten pravý divoký sever, teď při příjezdu z Laponska a od Nordkappu jsem měl spíš pocit, že to už je ta pravá pohodlná civilizace – každou chvíli vesnice a obchod, místo sobů ovce, koně a traktory (i Zetor), na lukách tráva. Ještě ten den jsem se svezl lodí znovu (přívozem) a opět se osvědčila bezhotovostní strategie z Běloruska: tady sice nejezdí přívoz zadarmo, ale když jsem si až na molu uvědomil, že v hotovosti mám jen Eura (karty tu jinak berou všude; dokonce i na té malé loďce venkovského přívozu mají terminál – jenže…

Z Finska do Norska Mezi severním Finskem a Norskem bych ani nečekal výrazný rozdíl, a přeci je přechod hranice znát – ve Finsku tady na severu je už jen pár zastrčených samot a sobích farem na každých 100×100 km, jinak vše, co tu je, je připraveno jen pro turisty – ukázková hlavní silnice a pár zastávek kolem ní. V Norsku je to méně nakašírované – silnice obyčejnější, sobi jen divocí a chovají se tu ovce, koně, jezdí tu traktory. Pak se krajina zásadně mění kolem pobřeží, ke kterému jsem dojel v Lakselvu. Poslední stromy zmizely, zůstaly zelené útesy kolem fjordu, na nich tmavomodrá jezírka a výš zbytky sněhu, pod nimi zelenomodré moře. Jedu na sever… Nordkapp je v Evropě nejsevernější místo dosažitelné suchým kolem, 71°10′21″ severně, dál už to nejede.…

Rovaniemi tu funguje jako start pro turisty všeho druhu mířící za polární kruh – ten je 8 km za městem a postavili na něm komerční Santa Clausovu vesničku, kde hrají koledy a u každé chatky mají umělý stromek i v létě. Dál za polárním kruhem už žádné větší město není (pokud člověk nebere velikost podle plochy, např. vesnice Inari má katastrálně 17 333 km²) a ta malá mají stokilometrové rozestupy. Pokud někdo hledá samotu, mohu doporučit. V zásadě tu nic není, jen stromy a voda, občas komáři a ovádi – a přesto je tu nějakým způsobem strašně krásně a hrnou se sem za tím kolony karavanů. Snad z toho na fotkách zbyde alespoň náznak. Teoreticky platí, že zatímco v severním Norsku od moře pořád prší, Finsko je jednou z nejsušších oblastí Evropy.…