Vrcholem výletu (v metrech nad mořem) se stal přejezd Splügenského průsmyku. Cestou k němu jsem se vyhnul Milánu a projel se údolím jezer: předkrm Lago di Garlati, hlavní chod Lago di Como a dezert Lago di Mezzola.

Z Pisy je to jen kousek k moři, tentokrát Tyrhénskému. Branou k moři je tu přístav Viareggio, kde kotví malé loďky i obří jachty, které tu mají i svůj servis.

V Římě jsem obrátil zpět na sever, kolem tří jezer v bývalých kráterech. Což se ukázalo jako velmi strategická volba při teplotách, které se odpoledne blížily čtyřicítce – pohyb na kole jsem pak nahradil plácáním se ve vodě.

Do centra jsem dorazil v okolí Roma Termini a první dojem byl po době strávené v přírodě a v malebných středověkých městečkách strašný: špína všeho druhu, hluk, vojáci v obrněncích se samopaly, po zemi spousta odpadků, podezřelá idividua všech ras, vč. např. starší dámy která si ošahávala svého černého favorita, zatímco on si přepočítával peníze a další si opodál připravoval dávku… Ale stačilo trochu poodejít po mramorových chodnících do centra a věčné město Řím se opravdu má čím chlubit.

V San Mauro a Mare jsem odrazil od moře a brzy jsem po dlouhé době narazil na kopec – a na něm hrad v Santarcangelo di Romagna. Za ním pak začala kopcovitá krajina, kterou jsem si zamiloval. Krásná krajina, na každém kopci vesnice nebo městečko jak z filmových kulis, úzké uličky, kamenné domy, mramor, hradby kolem dokola.

Rovina a kukuřice, sem tam vinice, pokračovaly od Benátek dál k Ravenně. A stejně tak kilometry masového turismu podél pobřeží.

Pěkně údolím, přes Gmünd a pak kolem Drávy jsem projel až do Villachu a odtud, z Rakouské strany s celkem minimálním úsilím, jsem přijel nahoru na Rakousko-Italskou hranici.

Téměř čtyřtýdenní dovolenou jsem využil na cestu na jih: ze Salzburgu do Itálie. A vlastně se formálně mohu chlubit, že jsem projel spoustu zemí: Rakousko, Itálie, San Marino, znovu Itálie, Vatikán, zas Itálie, Švýcarsko, Rakousko.