Letos jsem si říkal, že po více jak roce s Covidem, zakončeném symbolicky moravským tornádem, bylo rozruchu dost a bylo by tedy vhodné jako začátek dovolené vybrat nějaké místo obecně považované za nevzrušivé, až nudné. Třeba Belgii. K ní bych se přiblížil přes Německo nudně vlakem. Toto předsevzetí se pokazilo už na startu: den před odjezdem západ Německa, Belgii a Lucembursko zasáhly stoleté povodně.
Abych se jim alespoň trochu vyhnul, vyrazil jsem tedy od moře z Amsterdamu, jih Belgie objel obloukem, vrátil se do Lucemburku a odtud pokračoval přímo na jih k dalšímu moři.
Ani to nebylo bez zádrhele: zrovna když jsem dorazil do Amsterdamu, Belgičani přepli Nizozemsko na červený Covidový kód: cizincům neodůvodněný vstup zakázán.
Cesta přes Nizozemsko ale vyšla přímo ukázkově. Nejprve jsem si tedy hned v noci při příjezdu musel rychle zvyknout, že na cyklostezkách se neohroženě valí ze všech stran cyklisté všech rychlostí i jezdci na mopedech. Pak už jsem si ale užíval ukázkové počasí, sluníčko, žádný protivítr, svěží vzduch od moře, rovinu jako stůl – to to pak jede samo. K tomu je každé město i vesnice až kýčovitě upravené, vybavené všemi typickými proprietami: větrnými mlýny, kanály a zvedacími mosty.
Mezi Haarlemem a Haagem, kde se táhne od obzoru k obzoru krajina travou porostlých písečných dun, jsem se jako správný letní turista stavil i na to koupání a polehávání na písečné pláži.
Pokračování: