Pobřeží do Málagy Směrem na Málagu už je na pobřeží čím dál víc natřísknuto: nejprve zdánlivě nekonečné zbohatlické satelity, ve kterých jsou všechny ulice buď slepé, nebo rovnou soukromé a uzavřené, takže se musí jet se všemy auty po hlavní, a pak kolem Fuengiroly a až do Málagy kilometry a kilometry hotelů pro opravdu pořádně masovou turistiku. Takže bylo příjemné odbočit od pobřeží do venkovského vnitrozemí, směrem na Granadu. Krajina je tu zajímavá: cestou od moře se stoupá 1000 m vysoko a všechno působí dojmem, že už je člověk v horách. Po vystoupání až do průsmyku Zafarraya je z jedné strany skutečně horský dojem, skály, serpentiny, rozhled směrem dolů a až k moři. Když se ale člověk otočí zády, najednou je tu vesnice a dál cesta pokračuje víceméně po rovině,…

Přes hraniční přechod a následně přejezdem přes mezinárodní letiště jsem dorazil do Gibraltaru. Změnil se nejpoužívanější jazyk a k tomu i architektura, nebo třeba městské vybavení (telefonní budky, poštovní schránky a koše vzorně v britském stylu). Zdejší známá skála je opravdu strmá a tím pádem nabízí krásné výhledy přes moře do všech stran. V tomhle směru se mi povedlo už ubytování – s terasou s výhledem na celé město, dvě moře, tři země a dva kontinenty. Samotná skála je pak přírodní park, kde je pro každého něco: daleké výhledy na všechny strany, pevnosti a podzemní bunkry stavěné za všech minulých válek od dob Arabů, přes války Angličanů se Španěly a naposledy z té druhé světové. Plus příroda, včetně zdejší turistické atrakce: kolonií makaků. S nimi jsem měl štěstí: abych využil…

Z Portugalska do Španělska jsem se dostal opět stylově přívozem přes řeku Guadiana. Můj cíl pak byl pokračovat stále na jih, až na nejjižnější bod Španělska. Teoreticky by tomu nemělo nic bránit: i když oproti Portugalsku se objevila pole pokrytá foliovníky, většina cesty vedla přes pobřežní delty, laguny a přírodní parky. Jako zásadní překážka se ale ukázala oblast Seville: zdejší řeku Guadalquivir v celé oblasti 150 x 150 km jde překročit jen hluboko ve vnitrozemí, v blízkosti nebo uvnitř Seville. Po pobřeží ani po moři žádná cesta není. A Sevilla zrovna zažívala rekordní teploty 46°C – to mi nepřišlo ideální na 200 km cyklistický výlet. Takže jsem celou oblast Seville musel projet vlakem a pokračovat až z Cádizu. Cádiz je výstavní město, které si zachovalo své hradby a tím pádem…

Po pobřeží na jih Z Lisabonu jsem nejdřív přeplul přívozem do Seixalu, po výběžku země pod Lisabonem jsem dojel do Setúbalu a odtud opět přívozem do místní Tróje a po 18 km dlouhé mořské kose až na pevnou zem. Odtud pak pořád na jih a kde to šlo, držel jsem se blízko pobřeží. V některých místech totiž mezi pobřežím a místem jen 2 km ve vnitrozemí byl až 10°C rozdíl – a příjemnější byla ta pobřežní teplota. Celá tahle část Portugalska působila spíš poklidným venkonvským dojmem, zejména pak ve srovnání s následujícím Costa del Sol ve Španělsku, obleženým davy turistů. Tady je Atlantik chladný (což tentokrát byla výhoda), vlny jsou silné (na plavání to není – pokud tedy hned z druhé strany pláže není klidná teplá laguna), z Německa nebo…

Loni se mi líbilo ve Francouzském středomoří. Tak co kdybych se letos podíval stejným směrem, ale ještě dál – na Pyrenejský poloostrov? No jo, jenže to už je přeci jen daleko, tak jak cestu stihnout v rámci dovolené? Letadlem? Co když mi kolo zničí už na letišti, až s ním hodí z letadla? A nebude tam na cyklovýlet nesnesitelné vedro? Jedu to zjistit. Nakonec transport kola proběhl relativně bez problémů, včetně rozborky a sborky na letišti v ukázkovém čase, ale zato horko překvapilo i místní. Ve vnitrozemí předpověď hlásí místy až krásných letních 46°C. I tady v Lisabonu u moře je dost přes 30°C. Takže hned ze začátku upravuji program: prohlédnu si město (kde se stín vždy najde), ale vynechávám kolovýlet na nejzápadnější cíp Cabo da Roca. V dalších dnech…