Loni se mi osvědčila dovolená v sedle kola a v místech, kde lišky dávají dobrou noc. Tak i když letos jsem měl na cestu jen dva týdny, vydal jsem se do Kyrgyzstánu, který opět sliboval jak odlehlost, tak i cestování v sedlech. Navíc jsem tu našel krajinu, která svou rozmanitostí stojí za návštěvu – od rozpáleného údolí kolem Biškeku, kolem místního „moře“ Issyk-kul, přes náhorní stepní planiny s pasoucími se koňmi a dobytkem, zelená horská údolí až po zasněžené vrcholky místních sedmitisícovek. Samotné hlavní město příliš atrakcí nenabízí. Jen kousek od něj na jih se ale už zvedají hory – zde Ala Arča a cesta kolem říčky Ak Say do horolezeckého tábora Raceka pod horou Pik Učitěl. Na východ je pak 178 km dlouhé, půl kilometru hluboké, mírně slané bezodtokové…

Během hned dvou červencových víkendů po sobě mě zlákalo Poohří. Poprvé jsem vyrazil vlakem do průmyslových Lovosic a odtud pěšky přes zelené Oparenské údolí, zříceninu Oparno, kopec Lovoš s krásnými výhledy kolem dokola na další zříceninu Košťál opět s výhledy až za Ohři, Říp a Labe. Podruhé jsem vyrazil na kole z Roudnice nad Labem, příjemnou cyklostezkou kolem Ohře až k Nechranické přehradě s večerním koupáním, druhý den pak přes Rakovník zpět.

O Velikonocích předpověď slibovala neodolatelně překrásné počasí a nelhala – vítr žádný nebo v zádech, slunečno, teplo ale ne horko, bez mráčku. Toho nešlo nevyužít. Tak jsem se vydal obdivovat krásy jižních Čech – přes Písek, Týn, Temelín a Hlubokou do Třeboně, tam jsem se toulal kolem rybníků a ramen Lužnice a nakonec přes Choustník a Chýnov zpět.