Na výletě na kole jsem už letos byl, do zahraničí se zatím nesmí, tak kam vyrazit na pár dní červencové dovolené, aby to bylo cestování přírodou a přitom zas trochu jiné? Co třeba kolem řeky Orlice, ale po kovbojsku na koních? Trasa vedla první dva dni přes lesy a louky z ranče v Hrádku u Ústí nad Orlicí, kolem Tiché Orlice, přes Brandýs do podhradí Potštejna, odtud kolem Divoké Orlice přes hrad Litice a Žamberk na pastviny u příznačně pojmenované přehrady Pastviny. A další dva dni pozměněnou cestou zhruba ve stejné trase kolem řeky zpět. Po cestě můžu potvrdit, že kůň je dopravní prostředek ekologický, i když občas vypouštějící plynné emise, se třemi až čtyřmi rychlostními stupni, s dobrou prostupností terénem, s krásným výhledem z místa řidiče, automatickým parkováním a…

Prodloužený víkend kolem osmého května se udělalo to úplně nejlepší počasí, jaké může na cyklovyjížďku být – teplo, slunečno, ale ještě ne horko. Toho nešlo nevyužít, a tak jsem vyrazil na třídenní výlet k Labi za Poděbrady, rovinou kolem Cidliny přes Nový Bydžov a Jičín do skal Českého ráje a zpět přes listnaté háje u Mcel a kolem slepých ramen Labe v oblasti Káraného. Příroda se tenhle týden rozhodla, že se řádně předvede – a tak kromě běžných srnek, zajíců, káňat či ještěrek se večer ukázala i liška, poprvé jsem v přírodě viděl bobry, při koupání mě pokousali chrostíci – přesněji řečeno jejich larvy s domečky, známými čtenářům přírodovědné literatury o Ferdovi Mravencovi – a v Labských tůních kromě žab předvedla i užovka, že taky umí plavat. A nakonec i…

Epidemie koronaviru snadno a rychle utla cestování do neznámých míst. Nakonec se ale ukázalo, že ne tak docela – třeba takovéhle pohledy na tichou Prahu během pracovního dne, včetně například liduprázdného a uklizeného Karlova mostu, pro mě do teď patřily mezi neznámé.

Během krásně slunečných pandemických Velikonoc jsem si udělal malý dvoudenní výlet z Prahy proti toku Sázavy do oblasti Želivky a zpět.

Loni se mi osvědčila dovolená v sedle kola a v místech, kde lišky dávají dobrou noc. Tak i když letos jsem měl na cestu jen dva týdny, vydal jsem se do Kyrgyzstánu, který opět sliboval jak odlehlost, tak i cestování v sedlech. Navíc jsem tu našel krajinu, která svou rozmanitostí stojí za návštěvu – od rozpáleného údolí kolem Biškeku, kolem místního „moře“ Issyk-kul, přes náhorní stepní planiny s pasoucími se koňmi a dobytkem, zelená horská údolí až po zasněžené vrcholky místních sedmitisícovek. Samotné hlavní město příliš atrakcí nenabízí. Jen kousek od něj na jih se ale už zvedají hory – zde Ala Arča a cesta kolem říčky Ak Say do horolezeckého tábora Raceka pod horou Pik Učitěl. Na východ je pak 178 km dlouhé, půl kilometru hluboké, mírně slané bezodtokové…

Během hned dvou červencových víkendů po sobě mě zlákalo Poohří. Poprvé jsem vyrazil vlakem do průmyslových Lovosic a odtud pěšky přes zelené Oparenské údolí, zříceninu Oparno, kopec Lovoš s krásnými výhledy kolem dokola na další zříceninu Košťál opět s výhledy až za Ohři, Říp a Labe. Podruhé jsem vyrazil na kole z Roudnice nad Labem, příjemnou cyklostezkou kolem Ohře až k Nechranické přehradě s večerním koupáním, druhý den pak přes Rakovník zpět.

O Velikonocích předpověď slibovala neodolatelně překrásné počasí a nelhala – vítr žádný nebo v zádech, slunečno, teplo ale ne horko, bez mráčku. Toho nešlo nevyužít. Tak jsem se vydal obdivovat krásy jižních Čech – přes Písek, Týn, Temelín a Hlubokou do Třeboně, tam jsem se toulal kolem rybníků a ramen Lužnice a nakonec přes Choustník a Chýnov zpět.