Hvar
Jen jsem se dostal na pobřeží, poznal jsem, že jsem v prázdninovém Chorvatsku – všude auta a autobusy s českou značkou. Přímo po pobřeží jsem jel od ústí Neretvy na severozápad jen do Drveniku, kde jsem trajektem přejel na ostrov Hvar, který jsem přejel podél. Mimo pobřežních městeček je Hvar klidný, na jediné hlavní silnici skoro žádná auta, rozhled z ostrova na obě strany, ideální na projížďku. Z místního hřebene, který vede prostředkem podélného ostrova, jsem měl krásný rozhled jak na sever na pobřeží a později ostrov Brač, tak na Korčulu a menší ostrůvky na jihu. „Působivá“ byla ale i sice krátká ale divoká bouřka, která mě na hřebeni večer zastihla.
Turistické cíle jsou tu městečka, kam jezdí trajekty: Sućuraj, Stari Grad a hlavně samotné město Hvar. To vypadá jak přímo z pohlednic: přístav obklopený středověkými kamennými domy a uzounkými uličkami bez aut, křivolace a zpravidla po schodech stoupajícími na okolní kopce. Není divu, že je tu v létě víc turistů, než místních.
Ve Hvaru nepřistávají trajekty pro auta, ale jen osobní – velké katamarány, které při své velikosti dokážou jet překvapivě rychle (až k 70 km/h), ale taky překvapivě rychle zabrzdit, nebo se otočit v malém městském přístavu na místě. Takovým jsem pokračoval do Splitu. Nevýhodou těchle rychlých katamaránů ale je, že se člověk nedostane na palubu a krásy moře a ostrovů kolem může sledovat jen přes špinavé okénko.
Jadranské pobřeží
Po pobřeží jsem pokračoval přes typicky středomořská města Split, Trogir a Šibenik. Za Šibenikem jsem nocoval na zajímavém místě: na ostrově uprostřed průplavu do Šibenického zálivu, kde vstup střeží stará pevnost na ještě dalším ostrůvku. Na ten první ostrůvek se člověk dostane jen po dřevěném chodníku, na ten další už je třeba se přebrodit.
Od Šibeniku už jsem se vydal do vnitrozemí: kolem kaňonu řeky Krka a pak přes kopce směrem k Velebitu a městečku Obrovac.
