Pobřeží do Málagy
Směrem na Málagu už je na pobřeží čím dál víc natřísknuto: nejprve zdánlivě nekonečné zbohatlické satelity, ve kterých jsou všechny ulice buď slepé, nebo rovnou soukromé a uzavřené, takže se musí jet se všemy auty po hlavní, a pak kolem Fuengiroly a až do Málagy kilometry a kilometry hotelů pro opravdu pořádně masovou turistiku.
Takže bylo příjemné odbočit od pobřeží do venkovského vnitrozemí, směrem na Granadu. Krajina je tu zajímavá: cestou od moře se stoupá 1000 m vysoko a všechno působí dojmem, že už je člověk v horách. Po vystoupání až do průsmyku Zafarraya je z jedné strany skutečně horský dojem, skály, serpentiny, rozhled směrem dolů a až k moři. Když se ale člověk otočí zády, najednou je tu vesnice a dál cesta pokračuje víceméně po rovině, mezi poli, olivovníkovými a ovocnými sady a po horském dojmu ani památky – celá krajina je tu položená na náhorní plošině.
Granada
Granada potvrdila, že centrum města a hlavně palác Alhambra opravdu stojí za vidění. Navíc nabízí i zajímavé srovnání: Alhambra i staré čtvrti jsou tu stavěné s úzkými uličkami, fontánami a spoustou stromů, takže i v horkých dnech je tu příjemně. Velký kontrast oproti rozpáleným asfaltovým a betonovým džunglím dole u pobřeží. Za celou cestu je to taky první místo, kde byla tekoucí řeka, která nebyla slaná, naplněná jen přílivem. Z téhle řeky pak ve středověku dokázali dlouhým náhonem z hor zásobovat všechny ty zálivky zahrad, fontány a jezírka, které Alhambru tolik zpříjemňují.
Bohužel kvůli horkým dnům jsem musel vynechat další zajímavý výlet: nahoru do pohoří Sierra Nevada.