Z Portugalska do Španělska jsem se dostal opět stylově přívozem přes řeku Guadiana. Můj cíl pak byl pokračovat stále na jih, až na nejjižnější bod Španělska. Teoreticky by tomu nemělo nic bránit: i když oproti Portugalsku se objevila pole pokrytá foliovníky, většina cesty vedla přes pobřežní delty, laguny a přírodní parky.
Jako zásadní překážka se ale ukázala oblast Seville: zdejší řeku Guadalquivir v celé oblasti 150 x 150 km jde překročit jen hluboko ve vnitrozemí, v blízkosti nebo uvnitř Seville. Po pobřeží ani po moři žádná cesta není. A Sevilla zrovna zažívala rekordní teploty 46°C – to mi nepřišlo ideální na 200 km cyklistický výlet. Takže jsem celou oblast Seville musel projet vlakem a pokračovat až z Cádizu.
Cádiz je výstavní město, které si zachovalo své hradby a tím pádem i svůj původní styl uvnitř hradeb, s úzkými (a tím pádem příjemně chladnými) uličkami, paláci, upravenými parky. Dálnice, betonová parkoviště a paneláky končí před hradbami, ty už se dovnitř nevešly. Z Cádizu je třeba se dostat po úzkém pruhu písku přez záliv, pak přes rozsáhlé slané mokřady a laguny – celkem přes 20 km, během kterých není před sluníčkem vůbec žádný úkryt – a to v současných teplotách bylo méně příjemné.
Dál na jih, zejména za Barbate, je krásná příroda, piniové háje střídající holé pláně a opět slané mokřady. Nevedou tu žádné silnice, jen cyklostezka. To vypadalo na příjemný výlet. A potvrdilo se, že příroda je tu opravdu nádherná. Taky se ale ukázalo, že ta mezinárodní cyklostezka tu vede po pěšinách vyšlapaných v písku (v tom se jet nedá), čímž jsem se zdržel a zastihla mě tu odpolední vedra. A když už jsem tak tlačil kolo, ve vedru, pískem, kolem trnitých akácií, zastihla mě SMS: „Vítejte v Maroku“. Pocit, že jsem někde špatně odbočil, ještě zesílil, když jsem se nakonec dostal na silnici, ale ta byla zavátá pískovou dunou, přes kterou hnal vítr ostrá zrníčka písku proti každému, kdo by chtěl dunu překročit.
Nakonec jsem dojel až na nejjižnější bod Evropy: do Tarífy. Ta působí spíš zanedbaným dojmem, i pevnost, která je na tom skutečně nejjižnějším bodě, je zavřená. Jediné, co tu funguje, je terminál pro trajekty do Maroka. Zato tu byl rekordní vítr – místy kolo nešlo ani tlačit. Ale odměnou byly výhledy přes moře, v tomhle úzkém místě plné lodí, až na druhou stranu do Afriky. Odtud jsem ráno přes velký přístav Algeciras vyrazil směr Gibraltar. Což jsem zjistil, že je rébus: přes místní řeky a mokřady vedou jen dálniční mosty a na kole je tak třeba vymýšlet desítky kilometrů dlouhé složité objížďky přes hluboké vnitrozemí, pole a průmyslové parky.
