Po pobřeží na jih
Z Lisabonu jsem nejdřív přeplul přívozem do Seixalu, po výběžku země pod Lisabonem jsem dojel do Setúbalu a odtud opět přívozem do místní Tróje a po 18 km dlouhé mořské kose až na pevnou zem.
Odtud pak pořád na jih a kde to šlo, držel jsem se blízko pobřeží. V některých místech totiž mezi pobřežím a místem jen 2 km ve vnitrozemí byl až 10°C rozdíl – a příjemnější byla ta pobřežní teplota.
Celá tahle část Portugalska působila spíš poklidným venkonvským dojmem, zejména pak ve srovnání s následujícím Costa del Sol ve Španělsku, obleženým davy turistů. Tady je Atlantik chladný (což tentokrát byla výhoda), vlny jsou silné (na plavání to není – pokud tedy hned z druhé strany pláže není klidná teplá laguna), z Německa nebo Francie je to sem daleko. A tak i pobřeží je spíš ospalé a když už se vyskytnou turisti, jsou zpravidla buď místní, nebo karavanisti. Díky tomu si i místní městečka často zachovala původní ráz, s malými bílými domky jako ze škatulky s modře a žlutě lemovanými okny. Až do vyčnívajícího městečka Sines je navíc pobřeží přehledné: písečná pláž 100 km rovná jako když střelí.
Po pobřeží na východ
Za městečkem Aljezur, přilepeným na skalním hřebeni, jsem se přehoupl přes hřeben a přes jihozápadní cíp Portugalska na jeho jižní pobřeží, nejprve do Lagosu. Tady už té masové turistiky přibylo (vede sem dálnice), ale oproti Španělsku je to stále mírná verze. Oproti tomu rovnému písečnému západnímu je zdejší pobřeží často rozeklané, plné zajímavých útesů a výhledů.
A protože ve zprávách doma celé Portugalsko hoří, tak i když ty zprávy byly hlavně ze severu, jako správný investigativní reportér přidávám i fotku jednoho místního požářiště, které ještě čerstvě hlídali hasiči.
