Loni se mi líbilo ve Francouzském středomoří. Tak co kdybych se letos podíval stejným směrem, ale ještě dál – na Pyrenejský poloostrov? No jo, jenže to už je přeci jen daleko, tak jak cestu stihnout v rámci dovolené? Letadlem? Co když mi kolo zničí už na letišti, až s ním hodí z letadla? A nebude tam na cyklovýlet nesnesitelné vedro? Jedu to zjistit.
Nakonec transport kola proběhl relativně bez problémů, včetně rozborky a sborky na letišti v ukázkovém čase, ale zato horko překvapilo i místní. Ve vnitrozemí předpověď hlásí místy až krásných letních 46°C. I tady v Lisabonu u moře je dost přes 30°C. Takže hned ze začátku upravuji program: prohlédnu si město (kde se stín vždy najde), ale vynechávám kolovýlet na nejzápadnější cíp Cabo da Roca. V dalších dnech jsem pak jezdil hlavně ráno, odpoledne se držel u moře a např. Sevillu (nejteplejší město Evropy) jsem později musel vynechat úplně.
Samotný Lisabon by se přinejmenším v centru dal popsat jako labyrint romantických uliček rozvržených ve 3D (včetně plného využití rozměrů nahoru a dolů – mimo jiné i s využitím výtahotramvaje). Občas oprýskané, špinavé a neupravené, pod náporem turistů zejména po ránu se spoustou odpadků, ale i tak mají svoje kouzlo.
Navíc je vidět, že to není poprvé, co tu mají teplo – ulice starého města jsou úzké, kamenné, kde je to možné jsou stromy a parky. Spolu s větříkem od moře se tak dají snášet i vyšší hodnoty na teploměru.
Adeus Lisabon, stylově lodí (přívozem) pokračuji dál na jih a pak podél pobřeží: