Z Finska do Norska
Mezi severním Finskem a Norskem bych ani nečekal výrazný rozdíl, a přeci je přechod hranice znát – ve Finsku tady na severu je už jen pár zastrčených samot a sobích farem na každých 100×100 km, jinak vše, co tu je, je připraveno jen pro turisty – ukázková hlavní silnice a pár zastávek kolem ní. V Norsku je to méně nakašírované – silnice obyčejnější, sobi jen divocí a chovají se tu ovce, koně, jezdí tu traktory.
Pak se krajina zásadně mění kolem pobřeží, ke kterému jsem dojel v Lakselvu. Poslední stromy zmizely, zůstaly zelené útesy kolem fjordu, na nich tmavomodrá jezírka a výš zbytky sněhu, pod nimi zelenomodré moře.
Jedu na sever…
Nordkapp je v Evropě nejsevernější místo dosažitelné suchým kolem, 71°10′21″ severně, dál už to nejede. Leží na vyvýšené planině, na rozeklaném nehostinném ostrově Magerøya spojeném s pevninou 7 km dlouhým tunelem zanořujícím se 212 metrů pod moře. Zároveň je to hranice mezi Norským mořem v Atlantiku a Barentsovým mořem v Severním ledovém oceánu – takže po Černém moři a Baltu další dvě moře na cestě.
Tady rozhodně platí, že cesta je víc než cíl. Kdo sem dojede autem, vidí holý plácek vysoko nad placatým mořem a obchod se suvenýry, navíc je tu velká šance na špatné počasí a neuvídí nic. Ale kvůli tomu, co je vidět cestou sem fjordem Porsangen, stojí za to se sem jet kochat.
Jen na tom počasí by tu mohli ještě zapracovat – mění se vysloveně během vteřin. Třeba celý den krásně, svačím a když mi zbývala poslední dvě kousnutí, tak se najednou počasí zkazilo, zvedl se ledový vítr a i když jsem ta dvě kousnutí chtěl ještě zvládnout, prostě to nešlo. Od Karpat tu taky poprvé znovu potkávám sníh. Proto doufám laskavý čtenář zvlášť ocení fotky, kde je vůbec něco vidět. Když jsem se probudil do krásného rána, spěchal jsem abych stihl 100 km přes rozeklané fjordy ještě před obědem, pokoukal, vyfotil a bylo to těsně jen s patnáctiminutovou rezervou. Poté se zatáhlo a další týden tu bylo severské počasí, zima, vítr, mrholení a mlha (a já už byl včas pryč…).
… A na jih
Na sever jsem přijel jako chuďas na kole, tak na jih jako pán pořádnou lodí. Z Honningsvagu do Harstadu jsem se přes nejsevernější nejstudenější a nejdeštivější pobřeží svezl se vším komfortem s německými důchodci, včetně důkladného využití opravdu bohatých norských námořních švédských stolů.
V rámci programu nám tu uspořádali i námořní záchranné cvičení. Jen mě překvapilo, že celá akce trvala skoro hodinu – kdyby takhle ve studeném větru a slané tříšti vířené vrtulníkem zachraňovali mě, tak jsem jim na tom špagátě dávno umřel.
