Čekal jsem, že Estonsko se od Lotyšska bude lišit jen jménem a jazykem – ale rozdíl je překvapivě větší. Prvním rozdílem jsou už silnice – v Lotyšsku jsou vedlejší pískové, tady všude nový asfalt, plus často nové cyklostezky. A celkový dojem je tu už takový skandinávský – většina domků opravená, velká část dřevem pobitá ve skandinávském stylu, kolem čisto a posečené zahrádky. V noci už je světlo i po půlnoci. Všude klid, jede se přírodou, počasí, které je podle místních prý na červen nadprůměrné, kopečky jen krátké – ideální na pohodovou výletní cyklistiku.
Nejprv jsem tu zdolal nejvyšší horu Pobaltí Suur Munamägi (i tam byl dojem skandinávský: oproti Bělorusům tu mají ten kopeček pěkně upravený, s krásnou novou rozhlednou i s výtahem – ale ta je taky pořádně zpoplatněná). Pak přes druhé největší město Tartu k Čudskému jezeru, čtvrtému největšímu v Evropě. Jezero je 50 km široké (Rusko na druhé straně vidět není) a s navazujícím Pskovským okolo 150 km dlouhé. K severu jsou pískové pláže skryté za borovicovými hájy, vlnobití hučí jak moře, i dno je příjemně pískové, voda opět čistá že ryby jsou vidět i z mostu. Jen když si chce člověk zaplavat, musí nejdřív nejméně 100 m pochodovat.
A potom pro srovnání skutečné moře, Baltské, v okolí Narvy. Kromě moře jsou na horizontu vidět i komíny – těží tu ropné břidlice a z nich tu vyrábí 80% elektřiny.
V Narvě se nad řekou tyčí impozantní hraniční pevnost Dánů a později Livonských německých rytířů, proti ní pak na druhé straně řeky k omezení křižáckých výpadů postavili svoji impozantní pevnost Rusové v Ivangorodu. Dodnes je tak hraničním přechodem most mezi oběma pevnostmi.
