Moldávie se zprvu moc neliší od Rumunska – jazykem i krajinou. Směrem ke Kišiněvu ale začne přibývat vinic, ovocných sadů i ruštiny. Příjemný detail skýtající osvěžení pro cyklisty je, že v každé vesnici udržují tradiční studny s rumpálem – a evidentně je mnozí ještě každodenně používají.
Zastavil jsem se v místní turistické oblasti, v údolí vesnic Trebujeni a Butuceni, které je jako zelená soutěska na dně hliněného zářezu do okolní roviny. Místní tu obdivují vykopávky a pozůstatky od dháckých, přes mongolské až po moldavské klášterní. Mě jako projíždějícího spíš zaujalo, že jsou to asi jediné vesnice, kde jsem viděl domky kvůli turistům pěkně opravené.
Přímá cesta mě vedla přes Podněstří, poslední žijící kus sovětského svazu, reálně s vlastní armádou, měnou atd., přežívající díky ruským posádkám, s ekonomikou nejspíš zahrnující pašování čehokoliv kamkoliv. Formálně ale jako stát neexistující a uznávaný jen Abcházií, Jižní Osetií a nově možná Doněckou republikou. Hranice je prý bez problémů propustná i pro turisty a denně přes ní jezí i MHD, ale vzhledem k tomu, že jsem sám a v cyklooblečení už nemůžu vypadat nápadněji, tuhle zastávku jsem pro jistotu nechal na jindy.
Kišiněv při příjezdu působí jako hnusné město neprostupně obklíčené nepříjemnými autostrádami. Uvnitř města je ale překvapivě příjemně – díky tomu, že každá ulice je zelenou alejí. Evidentně zeleň zakryje i nedostatky v architektuře a přebytek aut.
Směrem na jih se krajina mění nejdřív na pasteveckou – tentokrát ale kozy a ovce. Nakonec k ukrajinské hranici je téměř liduprázdná úrodná rovina, která překvapivě vypadala jako nejbohatší oblast z celé Moldávie i Rumunska – krásné nové silnice, opravené zastávky, benzinky západního stylu, nové traktory.
Nakonec i moldavští celníci na odjezdu byli velmi profesionální. Východní pocit jsem tak získal až na ukrajinské hranici, kde jsem musel čekat před závorou, než si vrchní ukrajinský celník v kraťasech s vizáží vrchního mafiána povyměňoval s tiráky všechen pašovaný kontraband.
