V Římě jsem obrátil zpět na sever, kolem tří jezer v bývalých kráterech. Což se ukázalo jako velmi strategická volba při teplotách, které se odpoledne blížily čtyřicítce – pohyb na kole jsem pak nahradil plácáním se ve vodě.
I tady bylo na co koukat, opravdu zvláštní je třeba hrad v Bagnoregio – uprostřed krajiny je obří 300 m hluboký lavor, z jeho středu pak trčí skála s hradem.
Následovala náročnější část: 40 km vyprahlé pustiny kolem řeky Fiume Paglia. Vedro, řeky a potoky vyschlé, nikde ani vesnička nebo jen samota kde by šlo poprosit o vodu. Naštěstí jsem vyrazil po snídani a s dalšími třemi litry vody v lahvích, ale i to bylo jen tak tak a v prvním statku pod Chianciano Terme jsem se vrhnul přes dva vlčáky, jen abych se k nějaké vodě dostal. Po dočerpání už jsem dorazil do cíle: opět krásné kamenné městečko na kopci Montepulciano.
U Sieny ale už kámen střídá cihla (jak sakra z cihel postavili tu úzkou vysokou věž v Sieně, že jim nespadne?), jede se krajem vinic. Zastavil jsem v Monteriggioni, městečku-pevnosti a jako ideální trvanlivý balíček koncentrované energie a živin na cesty koupil místní domácí Panpepato.
V San Gimiano místní honorace dřív soutěžila, kdo má vyšší věž.
Kolem Florencie se nějak vytrácí to středoitalské kouzlo – uličky, které vypadaly kouzelně i když byly omšelé, jsou teď jen omšelé. Florencie je, kromě pár notorických památek v centru, jen „nudné“ moderní město, Pisa má tu jednu věž s katedrálou, zachovalé opevnění, ale jinak je úplně nezajímavá uprostřed spíš průmyslové oblasti.
