V létě 2016 udeřila vedra, a tak jsem dovolenou pojal vysloveně seversky: nejprv výlet do Norska za polární kruh a pak na kole do míst, kde zdaleka tolik Čechů nepotkáte: na severovýchod Polska.
Všechny fotky jsou jen z mobilu, takže při prohlížení nehledejte závadu na vašem přijímači.
Aklimatizace: Norsko
Nejprv bylo třeba překonat překážku jménem Norwegian Air, díky nimž se párhodinová cesta protáhla na dva dni, včetně např. ztrácení a hledání bagáže, nebo neplánované „zkratky“ přes Tromso (na špičce Norska, o moc delší „zkratka“ už vymyslet nešla). Za odměnu jsem ale pak viděl park Rago a Lofoty. Na Norské poměry se našlo i dost slunečných dní (včetně slunečných půlnocí) a zejména během nich Lofoty opravdu stojí za návštěvu. Na druhou stranu, když si představím, že v zimě jen prší a je tma, celý rok bych tam opravdu zůstat nechtěl…
Pravá exotika (pro české turisty): Polsko
Aby nikdo nemohl říct, že jedu do Polska vyhnout se kopcům, vyrazil jsem (vlakem) nahoru na Krkonoše, odkud jsem se svezl dolů do Polska, do Szklarskej Poreby a Jeleniej Góry. Odtud pak nočním vlakem a probudil jsem se až v Gdaňsku, na začátku cesty.
Z historického hanzovního města Gdaňsku jsem, mimo jiné přes pontonový most u Sobieszewa, přes zastávku na písečné pláži u Baltu a přívoz přes jedno z mnoha ramen Wisly dorazil do deštivého Malborku.
Křižácký hrad Malbork, největší cihlový hrad vůbec a podle některých měření největší hrad světa (i když v Guinessově knize je Pražský Hrad, s menší rozhlohou), rozhodně nezklamal mohutností. Zato trochu zklamal uvnitř: na konci války si z něj Němci udělali pevnost, a když je Sověti přemluvili k odchodu, z hradu po tom přemlouvání moc nezbylo. Většina je rekonstruovaná a tudíž z původního vybavení nezbylo nic.
Mimochodem, celou cestu bylo možné sledovat několik věcí, kterými se polský venkov liší od českého:
- Každá pořádná vesnice má alespoň jedno čapí hnízdo. A neplatí to jen na severu: když jsem na jiném výletě přejel hranici u Opavy, první, co jsem uviděl, byl čáp.
- Sever Polska má neomítnuté cihlové domy a katedrály, směrem k Bělorusku se postupně mění za dřevěné a za Białystokem se dokonce z některých kostelů stávají pravoslavné.
- Čekal jsem horší silnice, než u nás. Ve skutečnosti jsou spíš lepší, i když s větším rozptylem: je pravda, že občas člověk narazí na „okresku“, která je jen z udusaného písku (a taky člověk potká stroj zabírající celou šíři cesty, který ten písek pravidelně udusává). Jenže pak uprostřed pole se ta cesta změní v krásnou novou asfaltku, zafinancovanou z EU. Proč u nás člověk takovéhle nové okresky prakticky nenajde?
Zastavil jsem se ve Fromborku na pobřeží Viselského zálivu, odděleného od Baltu Viselskou kosou. Kromě katedrály jsem si v místní hospůdce na molu dal výborné ryby, přímo z moře a za ceny, za které by u nás nebylo ani filé, a pak jsem odbočil na východ, směrem k Mazurským jezerům. Cestou k nim jsem míjel jeden z mnoha areálů německých bunkrů (jen kousek dál je i Hitlerův hlavní bunkr Wolfschanze, na rozdíl od něj je tenhle areál v Mamerkách celkem neporušený). U samotných jezer jsem si říkal, že příště by to chtělo objednat si kus cesty na jedné z jachet…
Pak se cesta střídala dost pravidelně: jezera, obligátní bunkr (tentokrát prý Himmlerův), jezera, barokní tvrz Boyen (střežící jedinou cestu mezi jezery, ve stylu našeho Vyšehradu), jezera a nakonec, již za Mazurskou turistickou oblastí, jsem na procházce večer narazil na největší soustavu bunkrů: zachovalou a přístupnou podzemní pevnost z první světové u Osowiece, komplet i s dvacetimetrovými krátery po dělostřelbě. Než jsem si vůbec prohlédl, kam až pevnost sahá, zastihla mě tma, takže na fotkách je vidět jen malá část.
Přes Bialystok a kolem Siemjanowskiego jezera jsem dorazil do pralesa (Puszcza Białowieska). I když jako „prales“ vypadá jen malá část, větší část oblasti působí spíš jako hospodářský les. Prales je poslední místo, kde lze potkat volně se potulující zubry – mají tu i vlastní dopravní značku. Já na ně narazil jen v ohradě, takže mě místo zubrů zastavila až běloruská hranice.
Na hranici jsem narazil ještě jednou u osady Bobrówka, ale pak už jsem se otočil a přes Bug (automobilový přívoz se 100% ekologickým pohonem – větrem ošlehaný převozník a trubka) a přes místo, kam dopadaly jedny z prvních raket, co se podívaly do vesmíru (V2), aby jejich tajemství následně polští partyzáni vyzradili do Londýna, jsem dojel do Varšavy. Už z dřívějška jsem znal tu moderní část Varšavy (ta mě nijak neuchvátila), ale poprvé jsem si pořádně prohlédl tu historickou část. Na té mě naopak uchvacuje vědomí, že to, co vypadá jako historické centrum, Poláci po válce celé postavili úplně odznovu. Konce války se v ruinách celé Varšavy dočkaly jen nízké stovky posledních přežívajících a srovnáno se zemí bylo 90% budov.
Z Varšavy pak už vlakem rovnou domů. Lekce pro příště: kdybych z vlaku před hranicí vystoupil a za hranicí znovu nastoupil, vyšlo by mě to asi 5x levněji.
Cześć rowerzystom!