Itálie
Hned za Slovinsko-Italskou hranicí je vrch Tabor u Repenu, s kostelem a meteorologickou pozorovatelnou – odtud na jednu stranu vidím zpět k Alpám, ale na druhé straně už je vidět moře. Stačí sjet přes Opčinu dolů do Terstu. Jenže Terstské ulice, s hustou dopravou aut i skútrů, nejsou dokonce ani cestou dolů příliš přátelské k cyklistům – jediný příjezd shora do města je ulice, kde se podle semaforu střídá jednosměrnost nahoru/dolů, klesání má 24% a navíc je z toho důvodu ulice dlážděná cihlami… Místní jezdkyně na skútrech takový sklon na rozdíl ode mě zvládají bravurně.
V Terstu si dávám den a půl na prohlídku města. Úzké uličky poskytují příjemný úkryt před horkem (stejně jako v jiných italských městech je vidět, že tu vědí, jak se na horko připravit – ulice úzké, pokoje stíněné okenicemi a s vysokými stropy), mezi domy prosvítá výhled na moře, zvukovou kulisu dodávají racci. Přímořská atmosféra vynikne zejména během večera.
Zpátky se vydávám nejprve kolem pobřeží, přes romantický zámek Miramare, postavený pro arcivévodu Maxmiliána, který tu ale nevydržel, nechal se raději prohlásit Mexickým císařem a posléze v Mexiku zastřelit.
Do Slovinska se musím dostat přes nízký, ale strmý pohraniční krasový hřeben opět křovím…
Znovu Slovinsko
Na sever se vracím po západní hranici Slovinska, údolím řeky Soča. U té si užívám i nejpříjemnějšího táboření po cestě – na upravených, pravidelně spásaných lukách, vedle stanu s koupelí v krásně čisté vodě, s břehy a dnem z bílých mramorových kamínků (takže i chodidla zůstanou po vykoupání čistá jak po koupeli ve vaně).
I tahle řeka ale pramení v horách, kde je nutné přejet přes sedlo Vršič v 1611 metrech nad mořem. Na druhé straně sjíždím do údolí Sávy, přímo k jejímu prameni a další den odtud pokračuji přes další hřeben do Rakouska.
Rakousko
Rakousko-Slovinská hranice se s kolem po lesních cestách překročit nedá – strmý hraniční Alpský hřeben cestu lesem na kole úplně neusnadňuje… Nezbývá než zkusit oficiální přechod. Jako plán B mám okliku – cestu lesem přes hranici do Italského Tarvisia. Na hřeben tak vystoupám po silnici, na hranici se tvářím, že jsem místní, Slovinský celník se na doklady neptá, tak mohu pokračovat do údolí Drávy.
Přes Taury už jsem na kole jel, tak tentokrát schválně volím jinou cestu – přes Obervellach a Mallnitz, kde je ale cesta slepá a do údolí kolem Bad Gasteinu se musí pěší, cyklisté i auta dostat nakládkou na vlak a vlakovým tunelem.
Odtud už je cesta víceméně stále dolů: Salczburskem, do údolí Salzachu, kolem Zell am See, údolím Saalachu přes cíp Německa u Berchtesgadenu do Salzburgu. Tam už jsem na kole taky byl, tak město jen objíždím směrem k jezerům nad ním – k Wallersee (k němu vede z města příjemná cyklostezka po bývalé dráze), a dál kolem Mondsee a Attersee a pak podle řeky Traum až do Lince.
Nad Lincem je poslední velmi ostré stoupání, křížovou cestou ke kostelu na vrchu Pöstlingberg. Místy musím kolo proti kopci tlačit a plně soucítím s Ježíšem na každém zastavení. Odtud pak zhruba kolem řeky Große Rodl na sever na Šumavu.
Jižní Čechy
Hranici přejíždím opět lesní cestou, ale tentokrát (snad) zcela legálně, přes hraniční hvozd na Horní Dvořiště, kolem po okraj plné Malše k přehradě Římov a s odbočkou přes památkovou rezervaci v Holašovicích na vlak z Budějovic domů.
Projel jsem ve 14 dnech přes 5 států a v rámci toho 5 rakouských spolkových zemí, ujel jsem 1461 km na kole a 13 km autovlakem, přišel jsem o jednu duši a snad se vyhnul všem infekcím.