Parky Aspromonte, Silla a Pollino
Z Messiny jsem trajektem přejel do Villa San Giovanni a z horkého, slunečného suchého pobřeží začal hned stoupat přes mlžný opar do hor. Uprostřed špičky italské boty tu Apeniny pokrývá lesnatý park Aspromonte. Ale ještě než se tu člověk dostane do hor, projíždí přes místa, kde v 1000 metrech je najednou rovina, zelená krajina a pole jak ve střední Evropě – úplně jiná krajina, než v nížině u pobřeží. Dál pak stezka vede příjemným lesním chládkem, kolem potůčků a vodopádů, téměř rovně a přitom po hřebeni, prostředkem celé té špičky Itálie. V samotném parku je nádherný klid, pokud člověk zrovna nenarazí na malé motorkáře kteří si tu udělali trénink, nebo na zdánlivě nekončící průvod divokých prasat po ránu.
Z hor jsem sjel na pobřeží Jónského moře až u Catanzara, na pár kilometrech do úplně jiné krajiny: suché, horké, s olivovníky a vůní moře místo borovic, a hned začal zase stoupat do kopce. Nejdřív právě do Catanzara, což je město postavené na vysokém výběžku na dohled od moře, a za tímto městem krajina dál stoupá k hřebeni Apenin, tentokrát do národního parku Sila. Ten nabízí nejen opět náhorní plošiny s nejižanskou krajinou a lesní chládek, ale navíc i horská jezera – já zamířil k Lago Arvo.
V „nártu“ italské boty jsou Apeniny přerušené údolím kolem řeky Crati a města Cosenza, přes tohle údolí jsem přejel dolů a znovu do hor do parku Pollino. Po celé cestě bylo v lesích spousta světlušek, ale zrovna tady jich bylo tolik, kolik jsem ještě nikdy neviděl – měl jsem pocit, že někdo po lese rozvěsil stroboskopy. Při stoupání do parku jsem opět projížděl místní městečka jako Sant’Agata di Esaro, občas vypadající jako ze starých italských filmů, kdy se navečer celá vesnice sejde ve stínu stromů u baru na náměstí, děti hrají fotbal, dědkové klábosí a hrají karty. A když jeden děda druhému při příjezdu a parkování naboří auto, dva metry od postávajícího místního starého karabiniéra, prostě nad tím mávnou rukou.
Pobřeží Kampánie
Z hor jsem pak sjel na pobřeží a toho se pak už držel celou cestou na sever, do Kampánie, k Agropoli. Za ní jsem se zastavil v Paestu, ke se v rozsáhlém areálu zachovaly trosky antického řeckého města Poseidonia.
Odtud přes placatý a rovný úsek pobřeží do Salerna, kde za Salernem začíná úplně jinak vypadající pobřeží Amalfi: hory tu stoupají příkře přímo z moře, a přímo na skalách jsou jako ptačí hnízda rozvěšená historická městečka, vesnice a visuté zahrady. Zastavil jsem se v Atrani a Amalfi, obě městečka přilepené do svého skalního údolí takovým způsobem, že místo po ulicích se mezi domy prochází po schodech nebo tunelem či průchodem. A dokonce i pro přechod z Atrani do sousedního Amalfi si může člověk vybrat: buď to vzít moderním podzemním tunelem, nebo historickou cestou po schodech, přes temné domovní průchody střídající se s cestou po útesu s výhledem na moře. Na zadní straně Atrani i Amalfi pak stoupá do hor údolí proměněné v intenzivně vonící zahrady na pěstování místních velkých šťavnatých citronů.
Dostat se z pobřeží Amalfi na sever ale tím pádem znamená prudké stoupání, zakončené na hřebeni hor dlouhým tunelem – a na druhé straně tunelu už je pak vidět Neapolský záliv i s Vesuvem.
Neapol
Neapol překypuje úplně vším. Obyvateli (bydlí se v neudržovaných starých domech, i v bytech třeba vytesaných ve skále) a zástavbou rozlezlou do širokého okolí, úchvatnými památkami, bohatou historií, ale taky ruchem, hustým (i celou dobu bezpečným) provozem, špínou a v dolních polohách nepěkným zápachem.
A jako správný turista jsem se tu podíval i na Pompeje a na Vesuv.
Přes Řím domů
Z Neapole jsem pokračoval opět rovně podél pobřeží na sever, až k parku Circeo, který je na osamoceném hřebeni, na úplné špičce mysu působícího tu jako roh Itálie, a který se tyčí nad moře ze třech stran a nad naopak úplně plochou oblast Lazia (bývalé Pontinské bažiny) na severu.
Přes tuhle oblast jsem pak nejprve po pobřeží, a pak kolem jezera Albano, jel do Říma. A jel jsem jak se sluší, tak jako už staří Římané, přímo rovně po nejdůležitější staré římské cestě Via Appia. V samotném Římě už jsem na cyklovýletu byl, takže tentokrát jsem ve městě jen nastoupil na noční vlak a probudil se až ve Vídni.
Z Vídně jsem pak přes malebnou krajinu kolem Mikulova dojel do Brna, a odtud opět vlakem do Prahy.
Ciao, Italia.
































































































































































