Francouzské pobřeží
Z Doveru jsem se trajektem přepravil do Dunkerku. Ten mě nejprve přivítal svou nepřívětivou tváří – doky, rafinerie a velký migrantský tábor. Centrum města ale celkem spravilo dojem a po ochutnání francouzské namísto anglické kuchyně jsem pak pokračoval přes příjemnou pobřežní rekreační oblast a travnaté pobřežní duny, po rovině a s větrem v zádech, do Belgie.
Belgie
Belgií jsem projížděl pěkně po rovině, po vzorných cyklostezkách kolem odvodňovacích a plavebních kanálů, se zastávkou v krásně zachovalém historickém centru Brug. Můj cíl byl Brusel, odkud jsem se chtěl vlakem přes Německo vrátit domů.
A protože v Bruselu jsem na cyklovýletě už byl, místo čurajícího chlapečka v centru jsem si tentokrát zašel prohlédnout ten Brusel – nevlídná obří sídla EU, bez jakékoliv architektonické návaznosti narvaná do díry vybourané v okolních čtvrtích.
A domů
Původní plán byl z Bruselu se vlakem vrátit přímo do Prahy. Jenže německé dráhy zrovna přestavovaly zabezpečení ve Frankfurtu, ale zároveň jejich vyhledávač spojů zná jen spoje přes Frankfurt, s poznámkou, že jízdenku nejde prodat. A když jsem nakonec alternativní spojení našel, dostal jsem se do Berlína v čase, kdy už odtud nejel žádný spoj do Čech. Tak jsem nastoupil do vlaku, který jel neblíž k hranici – do osobáčku k Lužickým jezerům, v zatopené hnědouhelné oblasti – a odtud pokračoval domů po vlastní ose. To byla nakonec docela příjemná cesta, kolem jezer, Labe a s přespáním s výhledem na Žižkově hradě Kalich.
