Anglie
Z Guernsey jsem trajektem přijel do přístavu Poole v jihozápadní Anglii. Hned při příjezdu mě uvítala anglicky šedá obloha, jízda vlevo a viktoriánská architektura. Z přístavu jsem vyrazil rovnou na sever. Dlouho ale trvalo najít otevřenou krajinu – pobřeží je hustě osídlené, pak navazuje pásmo satelitů, pak sice vesnická krajina, ale kolem úzké cesty v úvozu je vždy vysoký živý plot, takže často není ani vidět kolem. Až navečer jsem dorazil na odlehlý venkov, což tu znamená zvlněná krajina s ovčími pastvinami. Stále na sever jsem pokračoval do Bristolu a odtud přes široké ústí řeky Severn do Walesu.
Wales
Po jižním pobřeží Walesu jsem mířil na západ, nejprve přes Cardiff, pak přes kopce SV od Swansea. V nich jsem narazil skoro horskou krajinu (i když kopce mají jen pár set metrů), ovčí pastviny, ale taky rozsáhlé hučící větrné elektrárny a otravné mušky. Cesta na západ pokračovala pomalu – kopce jsou tu sice nízké, ale neuvěřitelně strmé. Mířil jsem do přístavu Fishguard a odtud opět trajektem do Irska.
Irsko
Irskem jsem zamířil po východním pobřeží přímo na Dublin. Dvoujazyčné velšsko-anglické nápisy se změnily na irsko-anglické a opět se změnil přízvuk, ale krajina se tolik neliší. V Dublinu centrum tvoří ulice z červených cihel jak z dob průmyslové revoluce, podobný styl imitují i novostavby v centru. Vedle centra, v bývalých docích, je pak moderní finanční a rezidenční čtvrť, která ukazuje, kolik peněz mezinárodních společností v posledních letech do města mířilo. Z Dublinu na sever pak cesta vedla příjemně po rovině a s větrem v zádech.
Severní Irsko
Příjezd z Irské republiky do Severního Irska po vedlejší cestě byl nenápadný – dokonce ani žádná cedule, jen přibyly kopce. Zmizela většina nápisů v irštině a přibyla v každém městečku spousta vlajek a výzev: boj se Boha a cti krále! Projel jsem přes hlavní město Belfast na severní pobřeží, kde jsem se zastavil v oblasti čedičových pobřežních útvarů „Cesty obrů“.
Útvar Cesta obrů (Giant’s Causeway) vzhledem ke své velikosti přitahuje překvapivé množství milionu turistů ročně. Ale i odtud na východ je severní pobřeží plné krásných výhledů zpestřených ruinami hradů. Dojel jsem do Ballycastle a odtud se nechal svézt malou rychlou lodí na jihozápadní cíp Skotska. Podvečer už jsem byl jediný pasažér a měl celou loď jako soukromou dopravu.
Skotsko
Skotsko je rozřízlé zlomem, který jde rovně jako podle pravítka přes záliv Loch Linnhe, jezera Lochy a Ness až do zálivu Moray Firth. Já vyjel z jeho jihozápadního výběžku stále na sever, s výhledem chvíli vlevo na ostrovy Hebridy, chvíli vpravo na záliv Loch Fyne, pak znovu vlevo na Loch Linnhe, ke Kaledonskému kanálu.
Severní dojem tu podporuje světlo skoro do půlnoci – tím, že jsem tu byl na začátku července, na severu, a oproti třeba ještě severnějšímu Norsku mají v Británii půlnoc o hodinu dřív.
Za pěkného počasí je toto ta nejhezčí část Skotska – jakoby roztrhané pobřeží je pokryto zálivy, jezery a protkané řekami a kanály, a kolem nich se strmě tyčící zelené hory. Ale s předpovědí počasí hlásící nepřetržitý déšť minimálně týden jsem uvažoval, jestli raději hned neodjet vlakem na jih Anglie. Ale když už jsem byl tak blízko severní špičce Skotska, řekl jsem si, že se tam musím podívat. Nejprve tedy dál kolem Loch Ness do Inverness.
A odtud dál na sever, podél východního pobřeží a pak přes vnitrozemí, kde jsou už jen ovce, pastviny, vřesoviště, šedá obloha a drobný vytrvalý déšť. Ale dokonce i ta vřesoviště jsou tu stále často oplocená. Až na nejsevernější bod Británie, Dunnet Head, s výhledem na Orkneje a na okolní útesy. A pak vedle na symbolický konec cest ve Skotsku, John o’Groats, kde je překvapivě spousta komerce pro turisty a přitom nic k vidění. Tam jsem se otočil zpět na jih po pobřeží plném ruin pobřežních hradů do městečka Wick. A protože předpověď se opět zhoršovala, do Edinburghu jsem se přiblížil vlakem.
